Už od dětství jsem často slýchala, že jsem tvrdohlavá, neposlouchám, dělám si co chci… Samozřejmě jsem to nechápala. Cožpak není správné dělat si co cítím a vím, že chci??? Vždyť tím nikomu neubližuju. Pak přišlo velmi brzy první manželství. A protože síly nebyly vyrovnané, manžel mi záhy přestal stačit a já jsem přebrala veškerou zodpovědnost na sebe. A aby mi dokázal, že nejsem tak dobrá, tak silná, začal mi to téměř každou svou činností dokazovat. Jenže to nešlo z jeho skutečné síly, ale z ublížení. A to byl začátek konce. Říká se, že boj s osmičkou nelze vyhrát. To jsem ale tehdy netušila a zůstala jsem tam nakonec stát v naprostém rozčarování, nedokázala jsem pochopit, co dělám špatně. V každém případě, když jsem se rozhlédla kolem, bylo to jako na bojišti a u nohou mi leželo poražené vojsko. Takže to asi je špatně. Všechno. A hlavně moje chování je špatné.

Ze vztahu jsem odešla, neviděla jsem jiné řešení, a na cestu jsem si přibalila tři věci:

• Musím si stále dávat pozor, abych už nikomu neublížila
• Všechno musím zvládnout sama (už svou podstatou je to v naprostém rozporu s prvním předsevzetím)
• Musím si najít hodně silného partnera, aby mě ustál, abych mu neublížila. K tomuto jen jedno – slyšeli jste, že máme být velmi opatrní při formulování svých přání??:-))

Bylo to ale hlavně to první předsevzetí, díky kterému jsem se začala ztrácet sama sobě. Začala jsem si dávat přehnaný pozor na to, co říkám, jak se chovám. Začala jsem nezdravě používat nástroje Dvojky (kam Osmička přirozeně chodí) a snažit se vyhovět ostatním, hlavně aby oni byli spokojení. Abych jim něčím neublížila, neurazila je. Bylo to o neustálé podvědomé sebekontrole a jako bych v očích lidí kolem mě hledala odpověď na otázky – Jsem dostatečně hodná? Jsem dostatečně jemná?? Samozřejmě jsem se ani v této pozici necítila přirozeně , ale opět jsem tomu nerozuměla. Vždyť takto by to už mělo být v pořádku. No, žila jsem si v tom téměř 20 let a v tomto vzorci jsem byla i ve chvíli, kdy jsem narazila na Cestu. Nic mi zdánlivě nechybělo, miluju humor, takže jsem si stále takové situace vyhledávala nebo vytvářela, ale po těchto „veselých výletech“ jsem se vždy vrátila do nějaké těžko definovatelné neutrality. Chyběla ta skutečná radost, lehkost.

Na prvním semináři o Enneagramu jsem jasně rozpoznala, že patřím do skupiny těla – kontroly. Tam nebylo pochybnosti, myšlení šlo stranou a tělo jsem měla doslova v jednom ohni. Horší to už bylo s konkrétním číslem. Osmičku jsem sice malinko podezřívala a u slova šéf jsme pocítila velmi nepříjemné bodnutí, nicméně to, co následovalo ve výkladu, bylo pro mě natolik příšerné, že jsem se hned uklidnila a věděla, že to já být nemůžu. U těch zbylých dvou čísel to taky nebylo nijak jasné, ale alespoň to nebylo tak hrozné.
Když si tam s někým při rozřazování neví rady, pošlou ho pro začátek většinou do Devítky. Tam jsem skončila i já a říkala si, že tedy asi ano, že je vlastně pravda, že jsem dokonce 2x!!!! v životě, když jsem měla pocit, že už věci nemám sílu zvládat a měla bych si přiznat porážku, vyrazila do obchodu, koupila si velký čokoládový dort a hned jsem ho v autě celý snědla. No a taky jsem přece jednou v letadle při velkých turbulencích strachy usnula. Devítky zajídají a zaspávají emoce. Super. Jsem doma. Časem mi pak došlo, že Devítka v žádném případě nejsem, tak mi už zbyla jen Jednička. Tam se mi velmi líbila Morálka, kterou jsem si v tu chvíli vzala z nouze jako náhražku za Spravedlnost. Už od dětství jsem nesnášela nespravedlnost a byla jsem schopná se postavit komukoliv, pokud nespravedlivě ubližoval někomu mně blízkému.

Nevím, nakolik se mi podařilo oklamat ostatní, ale někteří z mých kolegů se mým popíráním bavilo a mnoho lidí jsem asi svým chováním mátla. Jedna z kolegyň mi říkala, že vždy přijdu sebejistá, začnu chrlit nápady a pak se v určitém momentu začnu stahovat a ptát se lidí, jestli je to takto v pořádku, jestli to na ně není příliš….. a že je to matoucí. Že to ode mně nečekají. Rozhodně jsem ale naprosto dokonale oklamala sama sebe.

Asi po roce byli u nás na návštěvě přátelé, kteří oba Enneagram znali. Kamarád byl v té době zkušenější než já a když jsem se před ním jen tak mimochodem zmínila, že jsem ta Jednička, tak vytřeštil oči a říká:

• „Co?? Jak jsi na to přišla??“
• Na to jsem vytřeštila oči já, protože přece jiná možnost nebyla a řekla jsem:
• „No Devítka jsem zjistila, že určitě nejsem, tak MUSÍM být Jednička“
• K:“ Ty ses zbláznila? Vždyť Jedničky jsou suché, nudné. Podívej se na sebe, na svoji energii. Ty seš jasná Osmička.“
• Já: „No to nejsem v žádném případě!! Ani fyziologií! A co ta pravda, ta spravedlnost? To mám velmi silné“.
• K: „Ale Jednička má morálku (z vyšší moci, nekompromisní). Osmička má spravedlnost. A to je obrovský rozdíl!!!!!

A to byla chvíle, kdy se ve mně začalo něco lámat. Jediné, s čím jsem se u Jedničky mohla ztotožnit (kromě toho, že ráda chodím včas), byl právě tento aspekt. Ještě jsme o tom chvíli debatovali, bral mi jeden argument za druhým a jelikož je to velmi vzdělaný a inteligentní muž, hned po jejich odchodu jsem si vzala moudré knihy, vlezla s nimi do postele a začala číst s absolutně novým přístupem – co kdyby přece jen..??? trošičku..??

Už po několika prvních řádcích jsem začala fyzicky cítit, jak se mi uvolňuje tělo a po pár stránkách jsem ucítila na tváři slzy. Byly to slzy úlevy, ten pocit je nepřenositelný. Najednou jsem měla pocit, že jsem skutečně DOMA. Že jsem se vrátila. Po tolika letech. Že jsem si ochotná připustit, že jsou to věci, které v sobě mám a nemá cenu to  popírat. Tak to je a to jsem Já. Ale zároveň jsem už věděla, že s tím jde pracovat a v té době jsem už toho hodně zpracovaného měla.

A hlavně …. že konečně můžu poznávat, že to vlastně vůbec nejsem já, že pocit Doma byl jen proto, že jsem se vrátila k nastavení, které pro mě bylo nejpřirozenější, co se reakcí a strategií týká.

Ano … tady začala dlouhá Cesta k rozkladu veškeré identity, všeho, co jsem nazývala Já. Postupně jsem si procházela různá stádia (včetně hrdosti na svůj ego typ), spousty spousty ego pastí, odhalených mylných pravd a vše, co se v egu skrývá. Již několik let žiju naprosto osvobozená od předurčenosti tohoto ego typu, ale má cesta k rozpuštění všech identifikací a odhalení všech iluzí a konceptů stále pokračuje. Je to cesta skutečné transformace a osvobozování. Cesta, kterou bych nevyměnila za žádnou jinou, přestože je provázena spoustou emocí, strachů, hrůz a nových dimenzí.

Osobně jsem největší posuny dělala právě díky práci s Cestou, dodnes mám pravidelná sezení – pravidelné napojování na hlubší moudrost a nevědomou úroveň. A život měnící momenty byly vždy na několikadenních seminářích Cesty, ať už byly vedeny Brandon Bays nebo jejím manželem Kevinem Billetem, kterého považuju za největšího odborníka na práci s enneagramem na světě. Kevin byla také můj osobní průvodce v době, kdy se moje vnímání světa začalo přepojovat z duality na jednotu.

Jsou to zkušenosti, které mi ukázaly, že nejde jen o zařazení do nějaké škatulky, čísla, ale o skutečné pochopení sama sebe. Z tohoto místa také enneagram vyučuji. Již jej nedokážu vnímat jako osobnostní typologii. Jediné, co vnímám, je skvělá mapa pro návrat DOMŮ. A tentokrát již nemám na mysli domov ve smyslu toho „správného“ ego typu, ale skutečný domov, duchovní domov. A proto také moje práce s klienty, ať už přijdou jednou nebo pracujeme opakovaně, v sobě nese tuto energii. Energii návratu, rozpomenutí, boření a odevzdávání iluzí a již nepotřebného.